Nastoupil jsem do ranního poloprázdného autobusu. Na mé zastávce už nikdo jiný totéž neučinil, ani nikdo nevystupoval. Než jsem se stačil rozhlédnout, kolik že cestujících právě jede, uslyšel jsem hlasité: „To je kráva!“ Odkud to zaznělo? Zvedl jsem oči. Pár školáků posedávalo kolem. Dva úplně vepředu vedli vzrušenou soukromou debatu, která se prostě nedala přeslechnout: „To víš, že jo! Pes a beran jsou dohromady jedna kráva."
Hned se mi ulevilo. Tady se nenadává, tady se počítá! V matematickém prostředí Dědy Lesoně. „Nene, kráva je deset. Jako dvě kozy. A nejvíce je kůň. To je dvacet.“ Hmm, do dvaceti se počítá na konci první třídy. A tohle byli minimálně čtvrťáci. Mezi těmito zvířátky čísla nemají co dělat. Leč, jako při téhle matematice vždy, si každý může najít svou cestu k řešení. A snažit se děti přesvědčit o vlastní pravdě a vlastním postupu fakt nemá cenu.
Nedává ani smysl přišpendlit na nástěnku tahák s přepočty, třeba kočky na dvojku, husy na trojku a tak podobně. To je nepochopení prostředí. Já tam dávám rovnice s ikony zvířátek. Tím pádem i jistě vím, že mezi nimi není vůl. Ještě, že tak. Nemusím se obávat, že se v té záměně, o kterou ve zvířátkách Dědy Lesoně jde především, objeví nějaká nálepka pro učitele. A dál se můžu na své cestě zabývat tím, kolik lidí z autobusu vystoupí na konečné, až se zase dveře otevřou.
Comments